Než jsem poznala Pána, věřila jsem, že nic takového jako bdsm k životu nepotřebuji. Měla jsem za sebou pár zkušeností, ale považovala jsme to spíš za přešlápnutí. Jediné, co bylo stále přítomné, byly sny - velice živé, někdy brutální, jindy spíš dojímavé. Nevěnovala jsem jim pozornost. Patřily ke mně, ale netoužila jsem je naplňovat.

To se změnilo. Když jsem poznala Pána, díky němu jsem získala sílu připustit si, že mi vždy cosi chybělo. Vždy jsem toužila žít ve vztahu Pán – otrokyně. Díky Pánovi jsem si dokázala připustit spoustu svých snů a tužeb, které dřív zůstávaly potlačovány, protože nezapadaly do mé představy o ideálním životě.

Jenže to není tak jednoduché. Ruku v ruce se sebepoznáváním přišlo i zjištění, že mám dva protichůdné sny. Jeden vylučuje druhý. Jeden sen žiji, druhý zůstává nesplněný a skrytý pod víčky.

Sen první: Chci mít skvělého muže a rodinu, tak dvě až tři děti, skvělou práci, pěkný domek, psy, rodinou idylku. Sním o muži, který je hlavou rodiny a který je mi stabilní oporou. Sním, že jsem takovému muži věrnou a oddanou manželkou a že mu říkám Pane a poklekám před ním. Ale normálně žijeme, děti chodí do školy, já i muž chodíme do práce…idylka.

Sen druhý: Chci být otrokyní na řetězu, vězněnou a znásilňovanou bezohledným mužem. Být sterilizovaná a používaná jen jako věc. Nemít žádná práva, být krutě týrána a držena jen někde ve sklepě využívaná při nějakých orgiích pro potěchu hostů mého věznitele. Sním, že jsem vězněm muže, kterému musím říkat Pane a poklekat před ním.

První sen si začínám plnit. Pán je mužem, o kterém jsem vždy snila. Bohužel, splnění prvního snu vylučuje splnění snu druhého a naopak… Ať si vyberu cokoli, vždy tu bude ten druhý sen. Mé sny se nikdy nenaplní. Jak se s tím smířit? Jak přijmout touhy tak protichůdné? Tak i tak toužím být oddaná svému Pánovi, jen forma se liší…