Nejsem zastáncem pravidel bezpečnosti v BDSM.

Původně jsem chtěla napsat článek jinak. Měl být o tom, že i dominanti by se měli chovat slušně a úctu, kterou vyžadují, by si měli zasloužit. Jenže když to tak vezmu, není to pravda.

Právě jsem v kuchyni připravovala Pánovi snídani, když jsem slyšela, že otevřel dveře od ložnice.

Než jsem poznala Pána, věřila jsem, že nic takového jako bdsm k životu nepotřebuji. Měla jsem za sebou pár zkušeností, ale považovala jsme to spíš za přešlápnutí. Jediné, co bylo stále přítomné, byly sny - velice živé, někdy brutální, jindy spíš dojímavé. Nevěnovala jsem jim pozornost. Patřily ke mně, ale netoužila jsem je naplňovat.

Včera se přihodila strašná věc. Pán ztratil můj obojek.

Druhou březnovou neděli jsme Pán a já zavítali do holešovického Cross Clubu na přednášku o extrémních ženských genitálních modifikacích.

Budu potetovaná ;-)

Jedno víkendové ráno...

Má mít submisivita hranice?

Včera to byl přesně měsíc od chvíle, kdy jsem se rozhodla obrátit svůj život vzhůru nohama. Vše jsem zbořila, spálila mosty a rozhodla se postavit znovu. Bylo to rychlé rozhodnutí: nezodpovědné, ale plné nespoutané vášně a nejčistšího citu.